Peaches

Hudební provokatérka Peaches, která dráždí a nekompromisní radikálností poukazuje na nesmyslnost genderových norem, je už 16 let vyhraněnou osobností elektroscény.

V RUBRICE PUBLIC IMAGE PUBLIKUJEME ČLÁNKY O KULTOVNÍCH UMĚLCÍCH, SE KTERÝMI SI POVÍDÁME O ŽIVOTĚ, UMĚNÍ A TVOŘIVOSTI

Nosí číro a sahá si do rozkroku - hudební provokatérka a kulturní osobnost Peaches už více než 16 let vydává hudbu, která dráždí svými explicitně sexuálními texty. Spolupracovala už s mnoha slavnými osobnostmi od Kim Gordonové přes Joan Jettovou a Joshe Homma a její nestydaté songy se točí kolem genderové identity (často se ve svých klipech a vystoupeních objevuje v podprsence a s vousy) a sexu – je to něco jako elektro rock ’n’ roll střižený Johnem Watersem. Nejen svou hudbou agresivně posouvá genderové hranice. I její módní styl je mimořádný - trochu vesmírný a při tom nostalgický – síťovina, velké ramenní vycpávky a růžové stíny na očích. Někdy se objeví v šatech ušitých z molitanových prsou, někdy v outfitu, který připomíná mexického wrestlera.

Zkoukněte video “I Mean Something (feat. Feist)” here:

Vnímáte svá alba jeko svoje děti? A pokud ano, které z nich je vaše nejoblíbenější?
Rub je moje oblíbené album. Nicméně alba nevnímám jako jednotlivé děti, ale spíš jako jedno vyvíjející se dítě a to dítě je Peaches. A já jsem jako hrdý rodič, který se dívá na to, jak dospívají. Mám pocit, že s posledním albem Rub jsem se vrátila ke svým niterným prvkům, čemuž jsem se nějakou dobu vyhýbala, abych nebyla vnímaná tak, že umím jen to jedno.

Kromě hudby jsi se mezi posledníma dvěma alby věnovala i spoustě jiných věcí.
Mezi posledními dvěma alby je rozestup šest let, během kterých jsem pořešila všechny různé i s hudbou nesouvisející resty, sliby a závazky. Udělala jsem mimo jiné ještě vyostřenější verzi své show - Peaches dělá sama sebe (Peaches Does Herself), ze které vznikl film, jež se promítal na 70 festivalech po celém světě. Měla jsem tam 8 tanečníků a obrovské aranžmá, což normálně nedělám - obvykle jsou moje vystoupení víc punk v tom smyslu, že chvíli vidíte, chvíli nevidíte, je to prostě tak, jak to je.

Taky jsem udělala show Peaches Christ Superstar, kde jsem naplno použila svůj hlas. Můj vokální rozsah a schopnost vyzpívat lecos jsou mojí tajnou zbraní a přitom na albech Peaches nejsou v popředí. Ve svých začátcích jsem se nechtěla vyprofilovat jako "zpěvačka". Chtěla jsem vytvořit styl, který by s muzikou přiměl lidi poslouchat slova.

A Rub je v tomhle směru typické album Peaches.
Textově se snažíme vytvořit nová klišé - nepravděpodobné hlášky, které nejsou oposlouchané. A pracujeme s konkrétními tématy. Například v písni “Dick In The Air,” přejímám to, jak lidé používají slova a dávám tomu vlastní styl. Stejně tak, “Face down, dick up, that’s my command, Take it like areal woman not Ayn Rand.” To je z “Face down ass up. That’s the way we like to fuck.” (to je ze songu od 2 Live Crew). U svých textů se celkem pobavím, ale taky chci, aby měly sílu.

"V americké televizi smím mluvit, ale mám zakázáno hrát. Bojí se, že bych se svlíkla do naha:"

Pocházíš z amatérského prostředí, ale hrajou tě na těch nejvíc mainstream místech, například soundtrack k filmu Protivný sprostý holky (Mean Girls). Připadáš si pořád ještě avantgardně?
Ano, stále se tak cítím. Mám svého manažera a všechno, co k tomu patří, ale mám svou vlastní nahrávací značku a vydavatelství. Nikdo mi nemůže říkat, co smím a co nesmím. Když jsem točila klip k “Rub”, nikdo nemohl říct, že takhle ne. A ani jsem ten klip žádným jiným médiím neposkytla.

Říkají ti lidé, žes je ovlivnila?
Podle toho, co mi lidé říkají, je asi nejvíc ovlivnilo moje třetí album Fatherfucker. A to jsou cesty, kterými se dostávám do mainstreamu. Několik lidí z branže, které respektuji, mi vyjádřili podporu. Já ale neočekávám, že mi někdo bude pomáhat. Když se to stane, je to samozřejmě fajn. Ale nebudu platit za to, abych se někam dostala - všechno se to děje přirozeně a samo. Vaše mainstreamová kultura je vaše realita a je taková, jakou si jí vyberete. Dnes je to tak snadné - něco si vyhledáte na internetu a pak vám to nabídne "Také by se vám mohlo líbit". Takže tady není jeden mainstream - je tady tolik streamů, kolik lidé chtějí mít a rok od roku to množství exponenciálně roste.

Jedna věc mě na tobě vždycky fascinovala - a to jak přímo komunikuješ se svými fanoušky.
Když jedu do Spojených států, setkávám se s naprosto úžasnými komunitami - a nejsou vůbec malé. Hrála jsem třeba v SaltLake City a lidi mi doslova otevřeli svou náruč. Na hudbě je skvělé to, že můžu odříznout všechny nesmysly a koncertovat přesně tam, kde si vyberu - a hlavně v Americe. V Americe lidé za svou svobodu musí bojovat čím dál víc a umějí ocenit, když se o svobodu zasazujete. Doslova se na vás hrnou. Evropa je ve všem trochu víc v klidu. V Americe by mě nikdy nezabukovali na velký festival. Hraju ve všech městech a na koncerty chodí tak tisícovka lidí. A i festivaly, na kterých hraju, jsou dobře navštěvované, ale Coachella si mě na line-up nedá. Nebo Bonnaroo. Jsou to obrovské festivaly a je to směšné. V americké televizi můžu mluvit, ale mám zakázáno zpívat živě. Bojí se, že bych se svlíkla do naha."

A svlíkla by ses?
Nevím, jak o tom přemýšlejí. Bojí se, že mě nemají pod kontrolou, což mi dává sílu a upřímně, docela mě to baví. Je dobré vědět, že jsem někdo a něco znamenám. Často mě napadá, jak toho dosáhnout bez toho, aby se člověk držel nějaké metody. Nikdy by mi nenabídli velkou smlouvu. XL vydalo mojí první desku. Na té byl song “Fuck The Pain Away”, který bylo potřeba tlačit, ale oni to logicky neudělali, protože to bylo FUCK the pain away.

"Jsem sama sebou i ve spodním prádle. Mohu se navléct do všemožných kostýmů, ale můžu být i nahá a pořád jsem to já.” – Peaches

Tak jako jsi absolutním pánem svého zvuku, jsi typická i svým líčením...
Je to tak. Už dávno jsem začala používat růžový M·A·C Pigment. Bylo úžasně jednoduché udělat s ním ty obrovské stíny kolem očí a nad obočím. Pak mi někdo řekl o filmu Ladies and Gentlemen, The FabulousStains, který jsem neznala - a že je tam stejné líčení. Taky to může připomínat líčení v japonském divadle kabuki.Vlastně jen experimentuju a baví mě to. Když jsem byla na turné s Marilyn Mansonem, řekl mi, že se líčí sám, což mě inspirovalo. To byla ale éra před Lady Gaga. Ona to celé změnila a posunula. Musím se vlastně zeptat, jestli nevypadám moc jako ona.

Cítíš se sama sebou i bez tohoto looku?
Cítím se sama sebou i bez make-upu. A mám to ráda. Ale ráda si zvýrazním obočí. Když jdu ven, vždycky si upravuju obočí. Kdysi jsem si jej odbarvovala na blond, ale obočí mě spíš přtahuje, když je výrazné a je jako rám vašeho výrazu.

Takže jsi vždycky sama sebou.
Jo. Jsem sama sebou i ve spodním prádle. Můžu na sobě mít kostým a líčení a jsem to já a můžu být nahá a jsem to pořád já.